Jak poznáte, že vaše kosmetika to má dávno za sebou?

26. srpna 2012 v 14:05 |  Kosmetika
Nevím jak vy, ale já mám doma plno kosmetiky a nechce se mi ji vyhodit, protože co když ji ještě někdy budu potřebovat? Ale i kosmetické přípravky mají určitou trvanlivost. Přečtěte si následující tipy a vyhněte se nepěkným vyrážkám, ucpaným pórům, nebo dokonce zánětu spojivek!

1. Žádným výrobkům nesvědčí změna teploty, přímé sluneční záření, a stejně tak i vysoká teplota. Pozor si dejte také na osvětlení - přípravek, který máte na poličce poblíž světla, se může zahřívat.

2. Nepřekračujte doporučovanou dobu skladování, která je napsána přímo na výrobku. Co dělat, když tento údaj chybí? Dle zákona je určeno, že u výrobků s kratší dobou trvanlivosti, než je třicet měsíců, musí být datum spotřeby vyznačeno. Takže není-li u výrobku datum minimální použitelnosti - například u stylingových přípravků - můžete je používat v podstatě do chvíle, dokud vám nedojdou. Rozhodně by vám tedy měly vydržet déle než třicet měsíců.
3. U krémů, balzámů na rty a dalších přípravků, kterých se napřímo dotýkáte rukou, si také dejte pozor na hygienu. Přednost byste měly dávat krémům s dávkovacím uzávěrem.

4. U pudrů poznáte znehodnocení tak, že se rozpadají nebo nedrží původní tvar. Dalším faktorem může být změna barvy nebo stejně jako u pěsticí kosmetiky, změna vůně.
 

Prázdninová brigáda aneb Poznání vlastností lidstva

25. srpna 2012 v 20:14 |  Mé názory

Prázdninová brigáda aneb Poznání vlastností lidstva

Tohle léto sem si našla brigádu, umývání aut. Nejdřív jsem si myslela jak to nebude skvělé chodit si tam kdy chci a taky odcházet jak se mi zlíbí, ale později jsem zjistila, že tohle má taky pár much, na které si ne a ne zvyknout. Možná vám příjde, že si stěžuju nebo tak něco, ale ve skutečnosti se chci podělit o své pocity a taky je někam napsat a vylít je ze sebe. Představte si, že takhle umyjete auto a čekáte, že vám ten dotyčný za to dá nějaké peníze ze slušnosti a taky za mou snahu mu to umýt, ale on se na vás jen zamračeně a opovrženě dívá, jako-by jste mu chtěli vzít klíčky nastartovat auto a odjet. Pak jde zaplatit benzín vy se na něj usmíváte on se na vás nadřazeně podívá a odjede si s pocitem jak vám to natřel a jakej není borec. Tak tohle byla jejich zlatá střední cesta jak se mnou vytřít. Pak jsou tu ti, kteří to nechtějí umýt a vymyslí si nějakou chytrou historku, jakože v bavoráku a v kvádru právě jedou na pole a nemá to cenu ani umývat. Pak je tu pár jedinců, kteří teda zaplatí nějaké drobné a třeba se na vás dokonce usmějí. No a proč tohle vlastně píšu? Protože jsem doposud nevěděla, že většina lidí jsou lakomí, zašklíbení, nadřazení, nepřející a závistiví.

Hlava draka

24. srpna 2012 v 12:36 |  Kresby
Kdysi dávno, jednoho dne jsem se nudila a pokusila jsem se nakrelit hlavu draka :). Jen chci upozornit, že kreslívám jednou za rok, tak buďte na mě shovívaví se svou kritikou:)).
 


Lolita - Vladimír Nabokov

24. srpna 2012 v 11:58 |  Čtenářský deník
Lolita
Vladimir Nabokov
Vydalo nakladatelství Ladislava Horáček - Paseka 2007

Pocházel z dobře situované šlechtické rodiny (jeho otec byl právník a člen Prozatímní vlády Vladimir Dmitrijevič Nabokov), což mu umožnilo získat kvalitní vzdělání. Vladimir Vladimirovič Nabokov začal studovat v Petrohradě na elitní Těniševově škole, kde se naučil dobře anglicky a francouzsky. V roce 1919 z Ruska s celou rodinou emigroval. Ve studiu pokračoval i v emigraci, roku 1923 ukončil studium francouzské a ruské literatury na univerzitě v Cambridgi. Po říjnové revoluci žil v emigraci v Berlíně, kde působil jako překladatel a spisovatel v rámci tzv. ruského Berlína. V roce 1924 se Nabokov oženil a od roku 1937 žil v Paříži a živil se jako učitel jazyků, překladatel a instruktor tenisu. Roku 1940 se Nabokov uchýlil před německou okupací do USA, kde překládal, působil na Wellesley College a jako entomolog dostal Harvard Research Fellowship. Nabokov byl velmi uznávaným znalcem motýlů. V letech 1945 - 1959 působil na Cornellově univerzitě jako profesor ruské literatury. Roku 1960 se odstěhoval do švýcarského Montreux, kde prožil posledních 17 let života.
Děj:
Hlavním hrdinou je Humbert Humbert, muž, který má slabost pro tzv. nymfičky (dívky ve věku od 9 do 14 let). Na začátku knihy hlavní hrdina vypráví o svém blízkém vztahu k dívce Anabell, která později zemřela na tyfus. Její smrt ho velice zasáhla a od této doby hledá dívku podobné Anabell. V dospělosti je mu citovou útěchou krátkodobý fyzický vztah s prostitutkou, poté si uvědomí, že musí svůj život dát do určitých kolejí, a proto se ožení zprvu s krásnou Valerií. Po čase Humbert začne svou ženou pohrdat, protože stále více je vzdálenější jeho představě krásné nymfičky. Jeho žena ho překvapí vztahem k ruskému taxikáři, jejich manželství končí rozvodem. Později Valerie umírá během porodu.
Humbert se snaží tuto etapu svého života uzavřít a jede do New Yorku, kde má napsat knihu. Zde se ale nemůže plně soustředit na svou práci, jelikož kolem něho žijí nymfičky, které nemá šanci získat. Poté se dvakrát zhroutí a pobývá v sanatoriu. Po skončení léčení se stále nemůže soustředit na svou práci. Rozhodne se od známých přijmout nabídku ubytování u třicetileté Američanky Charlotty Hazeové, jež má dvanáctiletou dceru Lolitu (Dolores). Hned na první pohled se Humbert do Lolity zamiluje. Snaží se získat její náklonnost, užívá si každou chvilku s ní, ale Lolita prokazuje Humbertovi malou pozornost. Humbert si začne psát deník, kde zachycuje každodenní zážitky s Lolitou. Charlotta má se svou dcerou špatný vztah, myslí si, že pobyt v letním táboře její dceru trochu vychová. Humbert umírá touhou po Lolitě, ale paní Hazeová ho zaskočí milostným dopisem , kde mu vyjadřuje city k jeho osobě. Humbert je jejím jednáním zaskočen, stále miluje Lolitu. I přesto se s Charlottou ožení, protože bude mít možnost se dostat ještě do větší blízkosti Lolity.
Charlotta po svatbě bere plně rodinný život do svých rukou, zařizuje dům, plánuje život ostatním. Charlotta má v plánu poslat svou dceru do internátní školy. Humbert se této skutečnosti zalekne. Proto začne spřádat plány, jak by svou manželku sprovodil ze světa. Napadne ho, že by Charlottu mohl utopit. Během plavání v jezeře ale ztratí odvahu. Během jeho nepřítomnosti Charlotta najde deník, v němž si zapisuje svoje city k Lolitě. Charlotta rychle sepíše dopisy a běží přes ulici je hodit do schránky, ale v tom momentu ji přejede auto.
Najednou se před Hubertem otevírá netušené možnosti, rozhodne se vyzvednout Lolitu z tábora a namluví jí, že její matka je těžce nemocná. Poté začíná zběsilá cesta po celých Spojených státech amerických. Během pobytu v jednom hotelu se Lolita Humbetovi svěří se svými sexuálními zkušenostmi, poté ho svede. Po čase se Lolita od Humberta dozví, že její matka je už ve skutečnosti dávno mrtvá a rozhodnou se nastěhovat od univerzitního městečka, kde Dolly navštěvuje tamější školu. Zde se Dolly zamiluje do divadla a hraní. Zúčastní se školní hry, seznámí se se slavným autorem hry panem Quiltym . Lolita začne být čím dál víc nezvladatelná, za svoji náklonnost k Humbertovi si žádá peníze.
Během jedné hádky s Humbertem uteče z domu. Humbert ji najde a uskuteční další cestu po USA, kterou už naplánuje Lolita. Na cestě je začne pronásledovat muž v autě, jenž se jich drží po celou cestu. Humbert se snaží zjistit totožnost muže, opíše si jeho poznávací značku, kterou zničí Lolita. Muž mu do hotelu posílá falešné oznámení o telefonátu, navštěvuje tajně Lolitu. Humbert má čím dál větší strach a dostává se do tlaku. V horském městečku, kde jsou zrovna ubytováni, Lolita onemocní. Po nějaký čas Lolita leží v nemocnici, ze které ji vyzvedne neznámý muž a odveze ji s sebou. Šílený Humbert se pouští po stopě, ale jeho hledání je neúspěšné.
Navrací se do New Yorku, kde začne žít se svou družkou Ritou. Jednoho dne dostane dopis od Lolity, kde ho žádá o nějaké peníze. Humbert se za ní vydá a uvidí těhotnou mladou paní s manželem v rozpadlém domku. Přemlouvá ji, aby se k němu vrátila. To Lolita naprosto odmítne, ale dozví se od ní celou pravdu o neznámém muži, jenž ji odvezl z nemocnice. Je to autor divadelních her, pornofilmů a vzdálený příbuzný Quiltyho. Lolita jej zcela milovala, ale on ji chtěl využít jen do svého nového filmu. To Lolita odmítne a je vyhozena na ulici.
Na konci knihy si hlavní hrdina uvědomí, že svou Lolitu ochudil o dětství a nedokázal jí nahradit rodinu. Poté se rozhodne pomstít neštěstí Lolity a zabije Quiltyho. Kvůli tomu se Humbert dostává do vězení
Hlavní postavy:
Humbert Humbert - hlavní postava, vysoký pohledný inteligentní Francouz se slabostí pro mladé děvčátka; postupem času mírně psychopatický
Dolores Hazeová - třináctiletá dívka, dcera Charlotty Hazeové; vulgární, drzá, protivná a náladová, uvnitř však slabá a citlivá
Charlotta Hazeová - žena kolem 30 let, pohledná, jednodušší; matka Dolores

Jazyk:
Spisovný, místy i vulgarismy, časté používání francouzských slov či frází (na konci knihy je slovník)
Ich-forma, ironie, humor
- retrospektiva
Kniha se mi velice líbila. Ještě v dnešní době se mnoho autorů neodváží psát o pedofilii, a uvážím-li, že kniha pochází z 50. let minulého století, nezbývá mi než obdivovat autorovu odvahu tuto knihu vůbec napsat. Ale vůbec se nedivým, že je Lolita tak čtenářsky oblíbená. Je psána neskutečně poutavým stylem a velice se odlišuje od všech knih, které jsem dosud četla.

Květy zla -Charles Baudelaire

24. srpna 2012 v 11:54 |  Čtenářský deník
Květy zla
Charles Baudelaire
vydavatelství MLADÁ FRONTA roku 1997


Charles Baudelaire *9.4.1821 - †31.8.1867

V 6 letech přišel o otce, jeho matka se znovu provdala za barona, který zastával vysoké úřady, ale s Charlesem si příliš nerozuměl. Mladý muž ho přímo bytostně nenáviděl, stejně jako soudobou společnost a podbízivost umění.
Před maturitou ho vyloučili ze školy a on odmítl jakékoliv zaměstnání. Rodina ho r. 1841 poslala na obchodní lodi do Kalkaty, odkud se však předčasně vrátil - své dojmy popsal v básních Albatros, Exotický parfém, Jisté kreolské dámě, Vlas aj. Po dosažení plnoletosti začal utrácet dědictví po otci a propadl kouzlu mulatky Jeanne Duvalové (nazýval ji "černá Venuše"). Z toho důvodu ho příbuzní svěřili do rukou opatrovníka a omezili jeho finanční prostředky.
Svůj velký vzor viděl v E.A.Poeovi, se kterým sdílel osud "prokletého básníka", postupně přeložil 5 jeho próz. V r.1848 bojoval na barikádách a téhož roku založil pobuřující časopis Veřejné blaho, který však zanikl už po 2. čísle kvůli nedostatku financí. Tato událost a rozčarování z politické situace ještě prohloubily jeho pesimismus.
Po 15leté tvorbě vydal knihu Květy zla, za kterou byl spolu se svým vydavatelem postaven před soud - oba dostali pokutu a 6 básní bylo zakázaných.

Květy zla

Básnická sbírka, která obsahuje 126 básní, na jedné straně vyjadřuje hluboké zoufalství a rezignaci, na straně druhé soucit s trpícími. První část se nazývá Splín a ideál, který vyjadřuje touhu po ideálu a nemožnost jej dosáhnout, což vyvolává pocity melancholie. Nejznámější z těchto básní je báseň Zdechlina (někdy též překládáno jako Mršina nebo Mrcha), která vypráví o autorovi a o jeho milé, kteří se za jednoho letního rána vydají na procházku. Během ní narazí na mršinu, kterou básník obdivuje a přirovnává ji ke své milé, která podle jeho slov skončí stejně jako mrtvola. Nakonec ale dodává, že i když jeho kráska bude hnít v hrobě, on si ji zapamatuje jako krásnou. Další část Pařížské obrazy obsahuje sociální motivy, útěk do vnějšího velkoměstského světa. Třetí část Víno uniká do sfér alkoholového opojení. Čtvrtá, titulní část Květy zla přináší negativní energii, například v podobě básně Proměny upírovy. V další části Revolta nebo také Vzpoura, převažuje výsměch a vzdor. V této části bych upozornila zvláště na báseň Litanie k Satanovi, kde autor žádá pána pekel o milost. Závěrečná část Smrt obsahuje motivy smrti a zániku, které však jsou zde vyobrazeny jako naděje, šance na začátek něčeho nového, lepšího.

Sbírka vyjadřuje životní příběh autora, je to autobiografické dílo.

Autor využívá hlavně častá obrazná pojmenování, abstraktní pojmenování.
Dále hojně využívá symbolistické prvky, které mají čtenáři vsugerovat věrnou představu děje, probudit v něm smyslové vnímání popisovaných obrazů, podnítit jeho fantazii. Sbírka obsahuje skutečně i vjemy, které si živě dovedeme představit, dovedeme je vnímat prostřednictvím smyslů.



Vlastní názor:

Kniha se mi četla špatně. Básničky nepatří do mé oblíbené četby. Víc mě osobně zaujal jeho život, než to co psal.

Labyrint světa a ráj srdce - Jan Amos Komenský

24. srpna 2012 v 11:43 |  Čtenářský deník
Jan Amos Komenský- Labyrint světa a ráj srdce
Jan Amos Komenský (28. března 1592 jihovýchodní Morava - 15. listopadu 1670 Amsterdam) byl poslední biskup Jednoty bratrské, český teolog, filosof, pedagog a spisovatel. Roku 1608 začal studovat na latinské škole (gymnáziu) v Přerově, odkud v roce 1611 odešel na vysokou školu do Herbornu. Již při studiu začal pomáhat profesoru teologie a nejmladšímu členu profesorského sboru Johannu Heinrichu (Janu Jindřichu) Alstedovi s pracemi na obecné encyklopedii. Alsted se pro Komenského stal vzorem. Sám pak začal psát dvě velká díla: Poklad jazyka českého, což měl být velký slovník, a dále encyklopedii Divadlo veškerenstva věcí. Tato díla nedokončil. Roku 1613 Jan navštívil Amsterdam, v té době vysoce rozvinuté město Evropy. Odtud se vypravil na univerzitu do Heidelbergu v Německu, kde ovšem strávil pouze jeden semestr. Poté se roku 1614 vrátil přes Prahu do Přerova, jako rektor latinské školy. V roce 1616 byl vysvěcen na kazatele a následně odešel do Fulneku, kde působil jako rektor tamější školy a jako kazatel Jednoty bratrské. Ve Fulneku poznal i svou první ženu Magdalénu Vizovskou, která měla žít v Třebíči spolu se svým otcem, JAK zde vykoupil věno své ženy v podobě domu na Jejkově. V této době psal spisListové do nebe. Konec svého života (14 let) strávil v holandském Amsterdamu v bytě na jedné z nejlepších ulic, kde se konečně mohl v klidu a pohodlí věnovat pracem všenápravným. Proto také odmítl profesuru na Amsterdamské akademii. Společníkem mu zde byl například Rembrandt van Rijn a se zhoršujícím se zdravím také čím dál častěji lékař Nicolaes (Mikuláš) Tulp (můžeme ho najít na Rembrandtově Anatomii dr. Tulpa). Jan se v této době aktivně účastnil mírových jednání anglicko-nizozemské války. V Amsterdamu byla vydána polovina z celého Komenského díla, například soubor 43 spisů pod názvem Opera didactica omnia (Veškeré spisy didaktické), které se setkály s velkým ohlasem, dále jednotlivé části Všenápravy: Všeobecné probuzení, Všeobecné osvícení,Pansofie, Vševýchova a Všemluva a menší díla jako Jedno potřebné, které bývá považováno za závěť lidstvu. Navzdory usilovné práci a pomoci syna Daniela, zůstala mnohá díla více či méně nedokončena.
Zemřel po dlouhodobých zdravotních problémech, ve společnosti své ženy Jany, syna Daniela, přítele a lékaře Mikuláše Tulpa, 15. listopadu 1670. Byl pohřben v kostelíku v Naardenu


Vypravěčem knihy je poutník, sám autor.
Poutník chce najít smysl světa, a tak se do něj vydává. Jeho průvodci se stali Vševěd Všudybud a Mámení Mámil. Poutník dostal uzdu řemenů všetečnosti a brýle mámení, které byly ze skla Domnění. Pod brýlemi viděl vše opačně, než se dělo ve skutečnosti. Byly mu však nasazeny křivě, a tak poutník mohl vidět i svět skutečný. Přes vysokou věž, odkud viděl celé město, se pak dostali do města. V jeho ulicích bylo šest lidských zaměstnání. Zastavil se u Brány rozchodu u starce, který rozdává cedulky. Poutník dostal od starce lístek, na němž bylo napsáno: "Dívej se a zpytuj!".
Všichni lidé se scházejí na prostředním náměstí, kde se vypínali dva hrady, hrad Štěstí a hrad Moudrosti. Na Ryňku světa poutník poznával různé povahy a poznal také pokrytectví.
Mezi lidmi pobíhala Smrt s kosou a s lukem a střílela do lidí. Poutník zjistil, že Smrt nemá šípy, ale že si je lidé dělají sami. Když Smrt vidí hotové šípy, vezme je a zastřelí toho člověka, který je vyrobil. Z toho tedy vyplývá, že lidé jsou sami strůjci nemocí i smrti.
Dále přišel na místo, kde se lidé chtěli ženit a vdávat. Vzájemně se prohlíželi a ti, kdo se měli vzít, se vážili na vahách, zdali jsou stejně těžcí.
Pak se šel podívat na stav řemeslníků. Bylo zde spoustu síní, dílen, výhní a krámů. Poutník viděl mnohé zacházet s ohněm, viděl horníky pod zemí a ty, co pracovali se dřívím a kamením.
Zvláště pak zajímala poutníka plavba a moře. Zdálo se mu, že loď je ležatým vozem, hřbetem naznak. Zažil na lodi bouři i bezvětří, přepadla ho mořská nemoc. Loď se potopila, ale poutník se zachránil.
Dále se poutník se svými průvodci dostává do města Univerzitního. Zkoušelo se zde, kdo má jaký měšec, jakou hlavu, zadek a jakou kůži přináší. Tak se tam studovalo. Kdo chtěl něčím být, musel být nejdříve pánem, aby si vedení koupil (to Komenský kritizoval). Poutník potkal různé studenty. Někteří do sebe učenost cpali, aby tloustli, jiní ji hned vypouštěli, jiní byli od ní bledí a jiní umírali. Taky se poutník dozvěděl, že je dobré mít knihovnu, i když se nepoužívá, protože takový člověk je považován za učence.
Spatřil, jak vonné byliny jeden zpracovává a druzí mu to kazí pomejemi atd. Nedbali na to, že vědění, má-li nést užitek, musí být původní.
Přišel i mezi učené lidi, kteří barvili slova, a pak dorazil i mezi básníky.
Pak přišel mezi učené, kteří olamovali větve stromů, trhali rostliny, žvýkali je a pozorovali.
Dále tu byli ti, co pozorovali všechna zvířata, dříví, kamení, vodu, oblaka, hvězdy.
Přišel i mezi takové, kteří měli před sebou fůru čísel a ta přemisťovali a honosili se poutníkovi svým věděním.
Další cestou přišli po schodech na pavlač, kde lidé přistavovali k obloze žebříky, měřili vzdálenosti mezi hvězdami a chtěli, aby tancovaly, jak oni chtějí.
Potom přišel poutník do jakýchsi sklepů, kde učenci zkoumali střeva země, vyráběli zlato a hledali kámen moudrosti, který zachovává zdraví.
Poté přišli mezi lékaře a viděli, jak provádí pitvu.
Přišel i do různých chrámů mezi Židy, i do chrámu katolického.
Došli i mezi pukmistry, vladaře, soudce a krále, ale ti většinou neměli uši, aby poddané slyšeli, nebo neměli oči, aby viděli nepořádek na světě, a mnozí neměli ani srdce.
Viděl, jak těm vyšším ostatní posluhovali, laskali je, chválili, ale i některému pánovi se židle zviklala.
Pak přišel mezi vojáky, kteří se bodali, válčili mezi sebou a chovali se jako zvířata.
Tak šli, až došli k hradu Štěstí. Dříve se k němu chodilo jen jednou branou - Ctností, ale ta zarostla trním, a tak jich bylo vybudováno více. Jmenovali se: Nepravost, Násilí, Lež, Náhoda.
Konečně se objevil hrad Moudrosti s bílými zdmi, ale z papíru. Vše tu bylo falešné. Přicházeli sem poddaní, sypali si své mozoly a rány, ale bylo jim řečeno, že tu musí být ti, co vládnou, a ti, kdo musí poslouchat.
Když to poutník viděl, rozbolelo se mu srdce.
Poznal, že ani moudrost není spravedlivá, a chce utéci ze světa. Prosí tedy Boha, aby se nad ním smiloval. A tu slyší hlas: "Navrať se odkud jsi vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dveře!" A tak poutníkovo srdce vystoupilo z pouti Mámení do ráje, pokoje a lásky. Poutník nachází cestu k pravému životu v lásce k Bohu a bližnímu.




CHARAKTERISTIKA POSTAV:
Poutník - člověk hledající smysl života a světa; setkává se s nepravostí, lží, hloupostí lidí i krutou pravdou.
Mámení Mámil - snaží se poutníka zmást a používá i triky.
Vševěd Všudybud - zosobňuje lidskou zvědavost.
JAZYK:
Jazyk Komenského je plný obrazností, užívá i hovorové výrazy, studentský a řemeslnický slang, ale i venkovskou a nářeční mluvu.
VLASTNÍ NÁZOR:
Toto dílo spojuje skutečnost s fikcí. Obsah díla se mi moc nelíbil, protože je podáno takovou to formou. V tomto díle Komenský uvažuje o životě a lidech, vedoucí k zamyšlení člověka nad sebou samým. Lidské vlastnosti jsou pořád stejné, tak jako způsob jednání a různé slabosti.

Kam dál